Když se mě nedávno někdo zeptal, jak jsem se dostala k Islámu, trochu mě to zarazilo a překvapilo. Nikdy bych si nemyslela, že mé konvertování k Islámu dosáhne kritického bodu. Kdy jsem poprvé začala pochybovat o katolictví? Kdy jsem chtěla přestoupit k Islámu?
Odpověď na tyto otázky vyžaduje více času na zamyšlení, než bych očekávala. Abych mohla správně odpovědět, musím začít zcela od začátku, je totiž nutné porozumět tomu, na jakém bodě svého života jsem pravdivost Islámu s konečnou platností začala akceptovat. V 67 letech jsem se stala muslimkou a děkovala Bohu, že požehnal mou cestu k islámu.
„Proto: Těm, které chce Aláh vést, poskytne svou hruď pro Islám; když On však chce nechat někoho kráčet do bláznovství, tomu svou hruď poskytne jen omezeně a zdráhavě, tak těžce, jako se stoupá vzhůru do nebe. Tím Aláh trestá ty, kteří odmítají věřit.“
(Korán 6: 125)
Byla jsem vychována v přísné římsko-katolické víře jako prostřední dcera ze tří dětí. Můj otec pracoval každý den dlouho a tvrdě. Opouštěl dům denně brzy ráno a přicházel pozdě večer. Jednoho smutného a nešťastného dne nám matka sdělila, že otec měl autonehodu. Zemřel a náš svět se od základů změnil. Se všemi těmito velkými změnami jsme se mimo jiné dozvěděli, že matka musí znovu pracovat. Naše matka byla kdysi zdravotní sestrou a nyní musela toto povolání znovu vykonávat, aby nás uživila. Dostala místo v místní nemocnici a musela někdy dělat dokonce dvojité šichty. S touto novou povinností však nebyla matka již schopna se o nás starat. Ačkoli nás poslala do katolické školy, její práce jí bránila v tom, aby na nás nadále dávala pozor.
Měla jsem nyní k dispozici velmi hodně času a k tomu jsem také trávila mnoho hodin se svými přáteli v kavárně. Tam jsem potkala jednoho milého muslima, který se později stal mým manželem. Moje matka o mém vztahu k tomuto muži nic nevěděla. Když jsem jí řekla, že jsem zamilovaná a chci se vdávat, varovala mě před problémy, které na základě rozdílného původu mohou vyvstat. Domnívala se, že se v budoucnosti nepochybně objeví náboženské problémy týkající se našich dětí. Ve 20 jsem si těžko mohla představit, že by se někdy mohly v našem manželství objevit problémy. Byla jsem velmi zamilovaná a šťastná, že se někdo o mě stará. V té době nebyl můj manžel ještě příliš nábožný a v hloubce duše jsem si myslela, že se mi podaří přesvědčit ho, aby přešel ke katolictví. Ačkoli jsme oba měli různý etnický původ, domnívala jsem se, že jsem otevřená novým myšlenkám a byla jsem nadšená, že mohu poznávat novou kulturu.
V dalších letech se zdálo, že vše probíhá dobře. Byli jsme šťastní a nikdy nám nepůsobila kultura nebo náboženství žádné problémy. Bůh nás požehnal báječným synem a o několik let později krásnou dcerou. Źili jsme dál a já začala brát své děti na nedělní mši. Po několika týdnech začal manžel o tomto tématu hovořit a řekl, že si nepřeje, aby naše děti chodily do kostela. Abych se přiznala, byla jsem rozzlobená a smutná. „Proč ne?“, namítla jsem, „nějaké náboženství je lepší než žádné.“ Opravdu jsem v tom neviděla problém, že naše děti vezmu s sebou do kostela. Až do té chvíle jsme se nikdy o náboženství nebavili. Dokonce jsem se nikdy nezajímala o to, zda vůbec jiná náboženství kromě katolictví existují. Narodila jsem se jako katolička a myslela jsem si, že katolická víra je to správné náboženství. Z nevysvětlitelných důvodů začaly od tohoto dne mnohé problémy. Maličkosti vyrůstaly postupně do velkých problémů. Náboženství se stalo mezi námi důvodem k hádkám. Rozdíly mezi našimi kulturami byly nyní důvodem našich hádek. Hádali jsme se kvůli našim příbuzným, avšak nejhorší bylo, že jsme se již nemohli dohodnout na jednotné výchově našich dětí. Vše, co předpověděla moje matka, se stalo skutečností.
Jediným pokojným bodem mezi námi byla moudrost, čestnost, starost a láska mého tchána. Otec mého manžela velmi miloval svého syna a svá vnoučata, miloval však i mě jako vlastní dceru. Byl nábožným a bohabojným muslimem a k tomu velmi moudrým mužem. Tehdy byl můj tchán mým prvním setkáním s islámem. Modlil se každou modlitbu, postil se vždy v době Ramadanu a byl velmi velkorysý k chudým. Jeho spojení s Bohem jsem opravdu cítila. Každý den, když přišel domů z polední modlitby Dhur v mešitě, přivedl s sebou každou osobu, která byla v nouzi, a poobědval s nimi. To se stávalo každý den. Příbuzní si vzpomínají, že tento zvyk dodržoval až do své smrti ve věku 95 let. Můj tchán neměl rád, když jsme se s manželem hádali, proto nám radil k nějakému řešení, aby touto situací naše děti netrpěly. Napomínal syna, aby mi nechával více prostoru pro mé náboženství, ale náboženství nebylo už dávno jediným problémem. Já jsem byla velice zklamaná a potřebovala jsem přestávku.
Když jsem svému manželovi navrhla rozchod, souhlasil, protože to zřejmě bylo to nejlepší, co jsme pro naše manželství mohli udělat. Každý zná to staré přísloví: „Láska hory přenáší.“ A se vzdáleností prý láska roste. Avšak v tomto případě to neplatilo. „Sejde z očí, sejde z mysli“ – dálka hnala naše srdce stále dále od sebe Po rozchodu jsme si oba přáli trvalý rozchod a dohodli jsme se na rozvodu. I když jsem si velmi přála žít společně se svými dětmi, věděli jsme oba, že bude lepší, když je bude vychovávat otec. Jeho finanční situace byla lepší a mohl jim nabídnout více možností; to bych já nedokázala. Stýskalo se mi po nich každou noc. Přestěhovala jsem se ke své matce a vídala své děti každý víkend. Můj bývalý manžel přiváděl děti každý pátek a v neděli ráno je zase vyzvedával. Ačkoli to bylo velmi bolestné, bylo to přece jen lepší než nevídat je vůbec.
Každou noc, než jsem šla spát, četla jsem bibli. Když mě moje děti navštívily, četla jsem jim některé pasáže, ať tomu rozuměly nebo ne. Každou noc jsme prosili někoho jiného o pomoc: jednou Ježíše, jednou anděly a pak zase Pannu Marii. Jedé noci jsem si už nevzpomněla na žádné anděly, proto jsem řekla, „a teď se zeptáme Boha.“ Můj syn odpověděl: „Tak dobře, ale kdo je Bůh?“Řekla jsem: „On je ten, kdo mě stvořil a kdo stvořil i tebe. Je po celou věčnost s námi jako náš soused.“ Můj syn o těchto slovech zapřemýšlel a já jsem se dotkla svého kříže a řekla: „Teď poděkuj Bohu“. Syn řekl: „Mami, ty jsi přece řekla, že Bůh je věčný. Proč je teda mrtvý?“ Ještě nikdy v životě jsem o tom nepřemýšlela. Můj syn se zeptal: „Odkud přichází tenhle Bůh?“ Řekla jsem, že pochází z lůna Marie, ze svaté Panny Marie. „Nato on odvětil: „Takže se předtím narodil?“ Přikývla jsem a on řekl: „Ale ty jsi řekla, že je věčný. Že nikdy nezemře a že se nikdy nenarodil.“ Můj syn, kterému bylo teprve osm let, se mě zeptal přímo: „Mami, proč nepoprosíš o pomoc jednoduše přímo Boha?“ Zaskočilo mě to a vzpomínám si, že mě to poněkud šokovalo, když syn zpochybnil mou víru. Řekla jsem, že jsem se ptala i Boha. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že mě můj dospívající syn bude stále připomínat to, jak je důležité uctívat jediného skutečného Boha. Díky Bohu!
O několik let později jsem se znovu vdala a dostala se se svým novým mužem do Austrálie. Můj bývalý manžel se přestěhoval se svou rodinou do Saudské Arábie. Stýskalo se mi po mých dětech, ale nakonec jsem založila v Itálii novou rodinu a stala se matkou tří dcer. Přesto jsem se každou noc modlila: „Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“ Roky ubíhaly rychle a aktivně. Můj syn i dcera měli jednoho léta přijet na návštěvu a já byla velmi rozrušená. Probíhalo mi hlavou tolik věcí. Budou se po tolika letech na mě těšit? O čem budeme mluvit? Všechny moje starosti zmizely, když jsem je poprvé uviděla na letišti. Okamžitě jsme si rozuměli a připadalo mi to, jakoby mezitím neuplynula téměř žádná doba. Můj syn se bavil víc než má dcera. Objasnil ještě jednou zcela jasně, že oba nejedí žádné vepřové maso a že nepijou žádný alkohol. Odpověděla jsem, že si na to vzpomínám. Pověděla jsem jim, že ani já nejím vepřové maso a nepiju alkohol. Byl to návyk z minulosti ještě ze společných časů s mým prvním manželem. V době, kterou se mnou strávili, jsem ani při vaření nepoužívala víno.
Měli jsme opravdu báječné léto a lépe jsme se poznávali. Seznámili se se svými novými sestrami a společně jsme strávili mnoho času venku. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Avšak současně mi bylo jasné, že se musejí vrátit zpět do svého života v Saudské Arábii. Zeptala jsem se své dcery, jak se k ní chová její nevlastní matka a opravdu mě velmi potěšilo, když jsem slyšela, že ta s ní jedná jako s vlastní dcerou.
Moje děti mě toho léta navštívily ještě dvakrát. Když bylo synovi 21 let, žil 6 měsíců společně se mnou. Často jsme diskutovali o náboženství. Osobnost mého syna se podobá mé osobnosti, ale jsou tu i rozdíly, zvláště co se týče téma náboženství. Můj syn je o něco klidnější, jakmile jde o vášnivou diskuzi, zatímco mě to přivádí k šílenství! Navzdory našim střetům však vždy dokážeme najít střední cestu. Jsme si velmi podobní, protože jsme oba milující, dobří a nápomocní lidé. Na svém synovi velmi obdivuji to, že se silně angažuje ve všem, co dělá. Je to opravdu velmi milý, jemný člověk, ale má velmi vysoké etické cíle, pokud jde o věci, ve kterých vidí velký smysl a na které se soustředí. Toho si velmi vážím.Obdivuji na něm, že ve stresových situacích dokáže vždy zůstat klidný. Myslí velmi logicky a neztrácí čas se zbytečnými problémy. Snaží se pouze najít řešení a co nejvíc neutralizovat situaci. Modlila jsem se nadále za to, aby můj syn někdy v budoucnu přešel ke katolictví. Moc jsem si přála, aby se stal knězem – věděla jsem, že by byl opravdu dobrým knězem. Byl to hodný chlapec a k tomu bohabojný, což je dobrá kvalifikace pro kněžství. Jednoho dne jsem mu řekla, že by byl dobrým knězem a on se smál a odpověděl, že spíš se předtím jeho matka stane muslimkou, než on se stane katolickým knězem.
Po 6 měsících chtěl můj syn odejít do Spojených států. Zůstal v Americe a postavil si dům na Miami, na Floridě. Během toho jsem ovdověla a zůstala spolu s jednou nezletilou dcerou. Můj syn si přál, abych odešla za ním do Ameriky, a tak jsem přicestovala do Států i se svou dcerou. V Americe se nám velmi líbilo a moje dcera si tam brzy zařídila svůj vlastní život. Mezi mnou a synem se nic nezměnilo – dále jsme hovořili o katolictví a islámu a nikdo z nás se „nevzdal“. Občas, když jsme načli téma Nejsvětější Trojice, nemohla jsem najít žádnou odpověď, spráskla jsem ruce nad hlavou a vyběhla ven. Velmi jsem se zlobila, když syn napadal mé náboženství.
„Proč nemůžeš být jako ostatní?“, zeptala jsem se, „jiní muslimové mě akceptují, ale ty mě stále zkoušíš přemluvit k přestoupení na jinou víru.“ „Já nejsem jako ostatní. Já tě miluji. Jsem tvůj syn a chtěl bych, aby ses dostala do ráje.“ Řekla jsem mu, že do ráje přijdu stejně, protože jsem dobrá, čestná žena, která nekrade, nelže a nepodvádí. Můj syn odpověděl: „Tyto vlastnosti jsou nezbytné ve světském životě, ale ať už je to jakkoli, Korán říká na mnoha místech, že Alláh neodpouští Shirk (polytheizmus). Podle Koránu je jediný hřích, který Bůh nikdy neodpustí, když ho někdo dává dohromady s jinými – vše ostatní však odpustí.“ Prosil mě, abych více četla a učila se objevovat Islám. Dostala jsem knihy, aby se má duše mohla otevřít. Vše jsem odmítla. Narodila jsem se jako katolička a jako katolička také zemřu.
V dalších 10 letech jsem zůstala u svého syna, jeho ženy a jeho rodiny. Moc jsem si ale také přála strávit více času se svou dcerou, která ještě stále žila v Saudské Arábii. Nebylo jednoduché dostat vízum. Můj syn si dělal legraci, že jednodušší by bylo, kdybych akceptovala Islám, a pak bych dostala tzv. Umrah-vízum pro poutní cestu do Mekky. Řekla jsem mu zcela jasně, že nejsem žádná muslimka. Po dlouhých bojích s úřady jsem dostala návštěvní vízum, abych mohla vidět svou dceru, která měla mezitím již sama tři děti. Před svým odjezdem mě můj syn objal a řekl mi, jak moc mě má rád a jak velmi si přeje, abych se dostala do ráje. Pak řekl, že ve svém životě dosáhl všeho, co chtěl, kromě muslimské matky. Řekl mi také, že každý den naléhavě prosí Aláha, aby přivedl mé srdce k Islámu. Já mu však řekla, že to se nikdy nestane.
Navštívila jsem tedy svou dceru v Saudské Arábii zamilovala jsem se do této země, do počasí a do lidí. Po 6 měsících jsem chtěla zůstat a zažádala jsem o prodloužení. Pětkrát denně jsem slyšela Athan (Volání k modlitbě) a viděla jsem věřící v obchodech a jak kráčejí k modlení. Ačkoli mě to velmi dojímalo, četla jsem si svou bibli a modlila se růženec. Ani jednou se nepokusil nějaký muslim nebo moje dcera, přesvědčit mě o konvertování. Respektovali jak mě, tak i mé náboženství.
Můj syn přijel pak také do Saudské Arábie, aby mě navštívil. Byla jsem velmi šťastná, neboť mi velmi chyběl. Sotva dorazil, hned začal mluvit o náboženství a o jedinečnosti Boha. Rozzlobilo mě to. Řekla jsem mu, že žiji v Saudské Arábii již více než rok a nikdo se mnou o náboženství nemluvil. A on – je tu druhou noc a už pospíchá, aby mě poučoval. Omlouval se mi a řekl, jak moc si přeje, abych akceptovala Islám. Řekla jsem mu, že křesťanství nikdy neopustím. Zeptal se mě na Trojjedinost a jak můžu věřit něčemu, co nedává žádný smysl. Připomenul mi, že já sama jsem pochybovala. Řekla jsem mu, že ne všechno musí mít smysl, člověk musí věřit. On tuto odpověď akceptoval a já byla ráda, že jsem diskuzi o náboženství tentokrát vyhrála. Můj syn po mě pak žádal, abych mu Zázrak narození Ježíše vysvětlila. Konečně jsem dosáhla úspěchu, myslela jsem si. Objasnila jsem mu tedy zázrak narození Ježíše, vyprávěla o Panně Marii, o Ježíšovi, který zemřel za naše hříchy, o Bohovi, který vdechl svého Ducha do Ježíše, o Ježíšovi jako Bohovi, o Ježíšovi jako syna Božího. On na to nic neříkal a neměl žádné námitky. Pak se tiše zeptal: „Maminko, když Ježíš v ten pátek zemřel za naše hříchy a o tři dny později znovu vstal z mrtvých, kdo panoval pak světu po dobu těch tří dní?“ Přemýšlela jsem o nějké logické odpovědi, ale v té chvíli mi prostě nic nedávalo smysl.
Řekla jsem: „Ježíš byl Boží syn. Ježíš a Bůh jsou jedno.“ Můj syn odpověděl: „Krávy mají telátka, malé kravičky. Kočky mají kočičky, malé kočky. Lidé mají děti, malé lidi. Když náš Bůh má syna, čím je? Je malým Bohem? Když ano, proč máš pak dva Bohy? Matko, můžeš se někdy stát Bohem?“ „Co je to za hloupou otázku“, odpověděla jsem. Lidé se nemohou stát Bohem. Pak jsem se pořádně rozzlobila a on se zeptal: „Byl Ježíš člověkem? Odpověděla jsem, že ano. On pak řekl: „Proto nemůže nikdy být Bohem.“ Tvrzení, že Bůh se kdy stal člověkem, je absurdní. Je to Boha nehodné, aby na sebe vzal lidskou podobu, neboť to by znamenalo, že Stvořitel je svým vlastním Stvořením. Avšak Stvoření je výsledek tvůrčího činu Stvořitele. Pokud by Stvořitel byl svým Stvořením, pak by to znamenalo, že Stvořitel se sám Stvořil. To je samozřejmě nesmysl. Aby bylo něco stvořeno, nemůže to předtím existovat. Ale když neexistuje, jak tedy může něco stvořit? Pokud by byl býval stvořen, znamenalo by to, že měl nějaký počátek, což se neshoduje s jeho věčností. Podle této definice potřebuje Stvoření nějakého Stvořitele. Aby věci začaly existovat, potřebují Stvořitele, aby je učinil existujícími. Bůh nepotřebuje žádného Stvořitele, protože je sám Stvořitelem. Proto je tohle jasný rozpor. Tvrzení, že Bůh se sám stvořil, sugeruje, že potřebuje Stvořitele – to všechno nedává žádný smysl. Odporuje to základnímu pojetí, že Bůh není stvořen, že nepotřebuje žádného Stvořitele a že on sám je Stvořitelem. Věděla jsem, že na to nemám žádnou odpověď, a proto jsem řekla: „Nech mě o tom popřemýšlet.“
Ještě ten samý večer jsem o tom dlouho přemýšlela. Myšlenka, že Ježíš je Syn Boží, už nedávala žádný smysl. Takže jsem nemohla akceptovat ani to, že Ježíš a Bůh jsou ta samá osoba. Můj syn mi řekl, než šel spát, abych se modlila k Bohu a prosila ho, aby mě zavedl na tu správnou cestu. Slíbila jsem mu, že to udělám. Pak jsem otevřela Korán a začala číst. Něco mi odlehčilo srdce. Cítila jsem se jinak. Uviděla jsem pravdu v Islámu. Proti čemu jsem vlastně celá ta léta bojovala?
Té noci jsem se modlila jen k Bohu, avšak ne k Ježíši, ani k Marii, ani k andělům a ani ke svatým, avšak ani ke Svatému Duchu. Jen Boha jsem se ptala na správnou cestu. Modlila jsem se, že jestli je Islám ta správná volba, tak ať Bůh změní mé srdce a mé vědomí. Šla jsem spát a příští ráno, když jsem se vzbudila, řekla jsem svému synovi, že akceptuji Islám. Překvapilo ho to. Oba jsme začali plakat. Moje dcera a vnučka byly při tom, když jsem předkládala své muslimské vyznání víry, tzv. Šahadah (pokoj a požehnání Alláhovi jakož i Jeho Proroku), a to v arabském, italském a anglickém jazyce.
أشهد أن لا إله إلاَّ الله و أشهد أن محمد رسول الله
„ASH-HADU ANLA ELAHA ILLA-ALLAH WA ASH-HADU ANNA MOHAMMADAN RASUL-ALLAH.”
„Non c’è altro Dio al di fuori di Dio, e Mohammed è il Messaggero di Dio.”
„Dosvědčuji, že není žádného jiného Boha kromě Jediného Boha a dosvědčuji, že Mohammed je Posel Boží.“
Šahadah je islámské vyznání víry, která věří v Jedinečnost Boha, a která přijímá Mohammeda (pokoj s ním) jako Posla Božího. Cítila jsem se jako jiná žena. Byla jsem šťastná, jako by mi někdo ze srdce strhnul závoj temnoty. Každý, kdo mě znal, nemohl uvěřit, že jsem konvertovala. Občas jsem tomu sama namohla uvěřit! Ale Islám bylo to správné, mírumilovné, a tak pokojné!
Když se můj syn vrátil zpět do Států, naučila jsem se, jak se arabsky recituje Súra Al-Fátiha, a od té doby jsem věděla, jak se vykonávají modlitby. Vedla jsem svůj život stejně jako předtím, s tím rozdílem, že jsem nyní byla muslimka. Milovala jsem rodinná setkání a společenské události jako svatby, Henna party, Baby-Showers (agigah) i smuteční shromáždění. 6 měsíců poté, co jsem přestoupila k Islámu, jsem byla na jednom smutečním shromáždění, které posílilo mou lásku k této báječné víře, jakou Islám je. Jeden malý chlapec onemocněl a zemřel. Když byla dcera vypravená na tuto smuteční událost, zeptala jsem se jí, zda rodinu dobře znala. Odpověděla, že ji příliš dobře neznala. „A proč tam tedy jdeme?“, zeptala jsem se. „Protože ta rodina truchlí a je to podle Islámu má povinnost, jít k takovému shromáždění a nabídnout svou pomoc.“ Oblékla jsem se a šla s ní – a byla jsem opravdu ohromena tím velkým množstvím přítomných osob. Překvapilo mě a dojalo, že přišlo tolik lidí na podporu této rodiny. To jediné, nač jsem mohla myslet, když jsem viděla tuto rodinu, bylo okouzlení tímto nádherným islámským náboženstvím a že tolik lidí přišlo vyjádřit svou podporu. Tato událost, kdy muslimové ukázali tolik soucitu a solidarity, byl pro mě dalším důkazem o tom, jak báječný je Islám.
Nyní jsem již tři roky muslimkou, Alhamdullilah. Od té doby jsem již dvakrát provedla se svým synem a s dcerou poutní rituál Umrah. Společně se svým synem a dcerou jsme navštívili posvátné místo Kábu a Mešitu Svatého Proroka v Medině. Oslavila jsem své 75. narozeniny. Alhamdullilah (chvála Alláhovi). Někdy přemýšlím o minulosti, kolik trápení a starostí jsem způsobila svému synovi. Ale můj syn byl velmi šťastný, že mě přivedl k Islámu. Řekl mi, že Prorok (SAW) někomu řekl: „Ráj leží pod nohami matek“. Význam Hadithu (legend\) je ten, že člověk musí své matce sloužit a starat se o ni. Ptala jsem se sama sebe, jestli bych třeba bývala přešla k Islámu dříve, kdyby mě vystavila tlaku má dcera. Ale můj syn mě připomněl, že Alláh je ten nejlepší plánovač. Jen On (SWT) smí nějaké osobě dát Hidya (popis cesty):
„Nemůžeš ukázat cestu tomu, koho miluješ; Alláh však ukazuje cestu, komu chce; a On zná nejlépe ty, kteří převezmou vedení.“
(Korán 28:56)
To nejlepší, čím mě Alláh poctil, je to, že mi ukázal cestu k Islámu a učinil mě muslimkou; a já půjdu – z vůle Boží – společně se svým synem do ráje. « ÁMEN »